První zmínky o kostele nacházíme v rejstřících papežského desátku z roku 1352. Pravděpodobné datum vzniku kostela je po roce 1300. Původně byl kostel zasvěcen sv. Janu a jeho nynější patrocinium sv. Martina se poprvé objevuje až v roce 1653.

Jedná se o kostel s mírně obdélnou, valeně zaklenutou lodí a užším presbyteriem čtvercového půdorysu, zaklenutým křížovou žebrovou klenbou. K severní straně presbyteria přiléhá obdélná sakristie. Kostel byl renesančně a později barokně upravován. Poslední zásahy do stavby pocházejí z doby okolo roku 1800.

V kostele se částečně dochovaly nástěnné malby pravděpodobně z první poloviny 14. století. Na klenbě presbyteria jsou symboly čtyř evangelistů a andělé nesoucí mandorlu s žehnajícím Kristem, trůnícím na duze. Pod ním na východní stěně klečí coby přímluvci Panna Maria a sv. Jan Křtitel. Ve špaletě východního okna se nachází dvojice troubících andělů Posledního Soudu. Pod Pannou Marií a sv. Janem se na východní stěně zachoval pás s iluzivní arkádou, ve které stojí řada evangelistů a apoštolů a jež pokrývá i část stěny východní. Severní stěnu pokrývaly pašijové výjevy, které se však do dnešních dob dochovaly pouze fragmentárě. Významnou složku maleb v presbytáři a na vítězném oblouku tvoří stylizovaná ornamentika, převážně vegetabilního charakteru.

V lodi se uchovala pouze poškozená kompozice při vítězném oblouku na východní stěně vpravo. Tvoří ji dva pásy, z nichž horní vyplňuje scéna Boje sv. Jiří s drakem a dolní pak pozoruhodná figurální scéna, na které nejnovější literatura spatřuje kromě zcela evidentní postavy sv. Václava také možný alegorický výjev s Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou. Tato interpretace je však pouze hypotetická.